Zrcadlo, zrcadlo, občas raděj předej žezlo

Lenka kreslí. Ivana píše: Zatímco na přátele i svět dokážeme být laskaví až do posledního dechu, na sebe dokážeme být často až neuvěřitelně krutí.

kreslí Lenka Blažejová

Světu i druhým dokážeme leccos odpustit. Vidíme širší kontext. Chápeme, že existují důvody, proč to je právě tak, jak to je. Přátelé za námi pravidelně chodí, protože vědí, že je vyslechneme a podpoříme.

Po dlouhém a těžkém dni si však dokážeme sami do zrcadla říkat ty nejošklivější věci. Možná to je tím, že jsme v průběhu života potkali dost lidí, kteří nás zkoušeli posilnit způsoby, které nám nedělají dobře. Možná je to tím, že na druhé nebýváme tak přísní jako sami na sebe.

Do určité míry je úplně jedno, čím to je. Stačí vědět, že se nám to zpravidla stane ve chvíli, kdy jsme unavení. Třeba tím šíleným tempem začátkem školního roku. Přiznat si to bývá první cenný krok.

Tím dalším může být si v podobnou chvíli zapsat pár věcí, do kterých jsme vložili úsilí, které se nám v daný den povedly. Psát si deníček důkazů nemarnosti sama pro sebe. Pokud i ten přestane stačit k proměně perspektivy, můžeme si představit, že se do zrcadla nedíváme na sebe, ale na blízkou duši na konci těžkého dne. Jaká slova útěchy jí poskytneme?

To vše se můžeme učit. Začít můžeme u toho, že poprosíme někoho blízkého, ať nás třeba jen beze slova obejme. Pokud nám na přání dovede připomenout dočasně ztracenou hodnotu i slovy, bývá to teprve k nezaplacení.

PS: Tuto kresbu v knížce Cíťa nenajdete. Zařadily jsme ji úmyslně, aby zdokumentovala naše týdenní vychýlení. Rozhodly jsme se ho přijmout a poděkovat za to, že jsme stále jen lidé.