V důvěře skáčeme do neznáma
Lenka kreslí. Ivana píše: Od dětství vnímáme svět kolem sebe, prostředí, které nás obklopuje. Jako by s námi mluvilo. Ukazovalo cestu. Vedlo nás.
Máme dar. Vnímat. Ducha doby, ducha místa, vše živé. Svět na nás a s námi neustále mluví. Neustále objevujeme nová a nová propojení. Neustále si v hlavě modelujeme tvary.
„Ať už ji nazýváte jakkoli, citlivost je definována jako schopnost vnímat, zpracovávat a hluboce reagovat na okolí. Tato schopnost probíhá na dvou úrovních:
(1) vnímáme informace ze smyslů,
(2) důkladně.o nich přemýšlíme, hledáme souvislosti mezi nimi a dalšími vzpomínkami, znalostmi nebo myšlenkami.
Lidé, kteří jsou citliví, přirozeně zachycují více informací ze svého okolí, hlouběji je zpracovávají a jsou jimi ovlivňováni. Velká část tohoto hlubokého zpracovávání probíhá nevědomě. Mnozí citliví lidé si ani neuvědomují, že to dělají.“Jenn Granneman, Andre Sólo: Sensitivity
Každý z nás v průběhu života piluje své cesty. Hledá si je. Tvoří. Jsme objevitelé, průkopníci, průzkumníci. Nikdo jiný nás dokonale nenavede. Jsme si tak podobní a přece je každý z nás tak jiný.
Občas se pustíme do něčeho, čemu druzí nerozumí. Často tomu nerozumíme ani my sami. Vykračujeme do neznáma, skáčeme do prázdna. Cítíme totiž pnutí to udělat. Když ho nenásledujeme, ztrácíme sebe.
Každý z nás občas uhne, a pak smutní. Klíčové je vracet se tam, kam nás vnitřní šepot vede. Vytrvale. Následovat tlukot srdce, volání duše, svrbění prstů. Zpravidla tam nacházíme to, co hledáme.