Nezapadáme

Lenka kreslí. Ivana píše: Ve chvíli, kdy se začneme porovnávat s druhými, nás často navštíví pocit, že je s námi něco špatně, že jsme jiní, divní, rozbití. Že nezapadáme.

kreslí Lenka Blažejová

Začíná to už v dětství, je to série zdánlivých maličkostí. Chceme si vybírat oblečení, které nosíme. Trápí nás, když štípe, tahá či škrábe. Občas je pro nás náročné zkoušet nové potraviny. Jsou chvíle, kdy tak raději jíme pořád dokola to samé.

Ve světě kolem vidíme určité tvary, vzorce. Máme své představy, jak mají situace proběhnout, a když se to nestane, unese nás vlna emocí. Svět s námi mluví příliš hlasitě, občas se před ním potřebujeme schovat. Všímáme si, že dospělí jsou z našeho chování nesví, mnohokrát si s námi neví rady.

Rodiče se obávají: co když nezvládne skutečný svět? Přesto se ji maminka snaží povzbudit a tatínek jí připomíná, že musí věci říkat nahlas, a ne si je jen myslet v hlavě. Jenže ona má spoustu myšlenek, celé knihovny, a lidé jim málokdy rozumí. Říkají jí různě, někdy i citlivá, ale ne vždy je to dobře. Je to něco, co je třeba napravit.

Vzpomíná na své dětství Jenn Granneman v úvodu knihy Sensitive. Andre Sólo přidává svůj příběh.

Nikdo neříká, že je citlivý kluk. Říkají mu, že je nadaný, když čte a píše lépe než většina třídy a nakonec dostane povolení trávit polední přestávky ve školní knihovně. To ho osvobodí od řevu jídelny a vzbuzuje to méně pozornosti, než když se schovával v odpadní rouře ve školce.

Vrstevníci pro něj mají jiná slova. Říkají mu divný. Říkají, že je posera. Nepomáhá mu, že nikdy nedokáže skrýt své velké city, že ve škole občas pláče a že se hroutí, když vidí šikanu – i když není její obětí. S přibývajícím věkem se jí stále častěji stává. Ostatní kluci si zasněného kluka, který dává přednost procházce v lese před fotbalovým zápasem, který píše romány, místo aby chodil na večírky, příliš neváží. A on nemá zájem ucházet se o jejich uznání.

Kdybychom žili ve světě Harryho Pottera, nejspíš by k nám počátkem dospívání přiletěla sova. Dostali bychom dopis, pozvání do kouzelné školy. Tam bychom se učili zacházet se svými dary, kalibrovat je. Naše dospívání však zpravidla probíhá jinak, jak připomínají příběhy Jenn a Andrého.

Oba ve svých odlišných životech začínají mít pocit, že na světě není nikdo jiný, jako jsou oni. A oba hledají cestu ven. Pro dívku je řešením stáhnout se. Na střední škole ji každý den zahltí. Domů se vrací tak unavená, že se před kamarády schovává ve svém pokoji. Často zůstává doma nemocná. Nakonec najde přijetí v církvi, která ji zneužívá.

Pro chlapce je východiskem naučit se chovat tvrdě. Znamená to říct, že se o nikoho nezajímá. Ostatní děti se mu spíše vyhýbají, než aby si ho začaly vážit. Brzy chodí za školu a stýká se s partou zhulených umělců – lidí, kteří cítí stejně hluboce jako on a kteří neodsuzují jeho způsob vidění světa.

Žijeme ve světě, který se odvolává na normu a zkouší nás normovat. Zve nás k tomu, ať se zřekneme svých podivností. Nabízí nám klasifikaci duševních nemocí. Nacházíme se v různých: ADHD, vysoce funkční porucha autistického spektra, bipolární porucha, hraniční porucha osobnosti. Často nám to může přinést druh uklidnění. Ujištění, že na světě nejsme sami.

Málokdo nám řekne: Jsi v pořádku. Nacházíš ve světě kolem sebe souvislosti. Cítíš propojení s tím, co tě obklopuje. Když se naučíš tento dar používat, dokážeš neuvěřitelné věci. Svět tě potřebuje. Potřebuje, ať se učíš se svými dary zacházet. Ať se jich nezřekneš, ať je nezneužiješ.