Cesta srdce nás vrátí domů
Lenka kreslí, Ivana píše: Venku přibývá tmy a my se pozvolna noříme do sebe. Uzavíráme rok, který odchází. Sníme o roku, který teprve přijde. Přemítáme, zda skutečně následujeme tlukot svého srdce.
Jsou chvíle, kdy se sami sobě ztratíme. Kdy se klubko naší cesty zašmodrchá. Klademe nohu před nohu a už si nepamatujeme, kam nás cesta vede a proč jsme se na ni kdysi vydali. Dlouhé zimní noci zvou k trpělivému rozplétání.
Rozpomínáme se, kdo jsme a kam jdeme. Zkoumáme klubko své životní cesty a hledáme jeho červenou nit. Vzpomínáme na dětské sny. Připomínáme si, na čem nám záleží. Odkládáme očekávání, která jsme na sebe nabrali.
Zatímco děti otevírají okénka adventního kalendáře a těší se na něco nového, nám zpravidla poslouží něco navrátit. Každý den odevzdat něco, co už nám neslouží, co už není naše. Bez výčitek to propustit.
Zimní čas je dobou snění. Sny jsou bytostně osobní, nemají logiku, rodí se v tichu a klidu. Ocitáme se v nich na mostě spojujícím místa, odkud jsme přišli, a místa, kam máme namířeno. Promlouvá v nich duše. Připomíná nám, pro co tepe naše srdce. Zve nás zpátky domů.
Základní praxe bdělosti spočívá v tom, že přestaneme věnovat pozornost myšlenkám a vrátíme se k sobě domů, a tudíž k tomu, co se skutečně děje v přítomném okamžiku. Můžeme to dělat kdykoliv a kdekoliv a díky tomu nacházet v životě více radosti. Bez ohledu na to, co děláme, zda vaříme, pracujeme, pereme prádlo, čistíme si zuby nebo jíme, můžeme si vychutnávat osvěžení pramenící ze ztišení myšlenek a z mlčení. Opravdová praxe bdělosti nevyžaduje meditaci vsedě nebo dodržování vnějších forem praxe.
Opravdová praxe bdělosti znamená podívat se dovnitř a najít vnitřní klid. Pokud toho nejsme schopni, nemůžeme se postarat ani o energie násilí, strachu, zbabělosti a nenávisti, které jsou v nás ukryté.“
Thich Nhat Hanh: Ticho